3.7.: Snina - M. Berezný - Stužica - Suchyj - Volosjanka - Roztoka - Šerbovec / Ráno, již po třetí jedu úsek Snina-Ubla. Za chvilku jsme na hranici. Kolona aut před námi čítá jen asi 20 vozů, přesto vše jde neuvěřitelně pomalu. Od lidí, kteří autem na Ukrajinu jezdí jsem měl informace o čekací době, ty se však pohybovaly v rozmezí od půl hodiny po 17 hodin. Nás celá procedura včetně pasové a celní kontroly, kontroly čísla auta, vyplnění vstupní karty a celního prohlášení a snahy po deseti metrech na ukrajinské straně nás pokutovat 51 hřivnami za Ájino vkročení na trávník stála rovných 5 hodin ztráty času. A to jsme hranice překračovali v neděli ráno, což by měla být nejvhodnější doba. Nutno podotknout, že nás ale nestála ani korunu, dolar a nakonec ani hřivnu. I když rovněž nutno podotknout, že snaha uniformované gumy dostat z nás 51 hřiven Áju stála trochu nervů. Marně jsem ji uklidňoval, že proti debilovi lze jen stěží uspět použitím racionálních argumentů a že je nutno zachovat chladnou hlavu. Nakonec tato hra o podivně zaokrouhlenou pokutu ve výši 51 hřiven ale tohoto uniformovaného vydřiducha nějak omrzela, vrátil nám pas, a tak jsme konečně začali společně s Ájou a naším drakoušem (auto zn. Škoda Favorit) ukrajovat první metry ukrajinských silnic.

Suchoj - kostelík.

Nejprve stavíme u první benzinky. Ta leží nějakých 300 metrů za čárou. Nejnavštěvovanějším turistickým cílem Slováků na Ukrajině je právě tato benzínka. Ona je příčinou front na hranicích. To, co je totiž táhne na Ukrajinu, jak mi nenápadně sdělil jeden z mužů v teplákové soupravě a zlatým řetězem kolem krku z fronty na moji otázku, je: „palivo“. Benzín 95 na Ukrajině totiž stojí nějakých 16,50 czk za litr (3,25 H). Velká auta se stolitrovými nádržemi tak pendlují tam a zpět, přičemž na ukrajinské pumpě mají ještě takovou vychytávku – minirampičky u čerpacích stojanů, které auto nakloní a umožní do nádrže narvat benzínu, co to dá.

Stavne - podvečerní bohoslužba.

Pak míříme do první Ukrajinské vesnice – Malého Berezného. Silnice je po obou stranách řádně okousána tak, jak si příroda bere zpět místo, které ji kdysi náleželo. Zbytek asfaltového povrchu je pak perforován dírami nejrůznějších tvarů, velikosti i hloubky, přičemž jejich četnost je natolik značná, že spíše úseky bez děr jsou výjimkou, zatímco úseky s dírami pravidlem. Průměrná rychlost klesá hluboko pod 40 km/h.

Večerní fotografování.

První vesnice na nás působí asijským dojmem. Oproti slovenským vesnicím je to opravdu kontrast. Skupinka krav na silnici mě nutí téměř zastavit, stejně tak jako slepice, husy, či cyklisté na kolech zn. Ukrajina, u nichž si nikdy nejste jisti, zda kličkují mezi dírami pouze ve snaze se jim vyhnout či zda jejich nepředvídatelná a náhlá vybočení jsou důsledkem požití notné dávky samohonky před jízdou.

Linkový autobus Mukačevo - Roztoka.

Značení není ideální, ale vzhledem k tomu, že jsem byl srozuměn s tím, že nebude žádné, jsem mile překvapen. Bílá čára ve středu vozovky povětšinou ubíhá pod středem vozidla a je tak spíše čárou vodící než dělící. Pozitivem zdejších silnic je nízký provoz.

Roztoka - babička a vnoučata.

Naše cesta vede skrze Velikij Bereznyj na sever přes Sil, Kostrinu a Žornavu do Stužice. Pomalu si zvykám na stáda krav a koňské povozy jako na běžnou součást provozu na pozemních komunikacích.

Sčjot je dodnes příslušenstvím většiny zakarpatských obchodů.

Vesnice mají převážně tvar dlouhých nudlí podél silnice. Mezi baráčkem a silnicí je většinou zahrádka. Mezi zahrádkou a silnicí pak se stejnou pravidelností najdeme lavičku. Je-li jen trochu hezky vysedávají na ní drbající babky, popíjející chlapi nebo místní dívky vyhlížející svého prince v bílém BMW nebo aspoň svého Vasila vracejícího se z tříměsíční šichty v Praze, Varšavě, Moskvě či Petrohradu.

Drakoušek se prokousává hlavní třídou vesnice Šerbovec.